Slovo dalo slovo

Můj kamarád Robert se jednou zmínil, že by rád někam vyrazil, a já se mezi řečí zmínil o Jižní Americe. Krásy tohoto kontinentu, obrovské vzdálenosti, nádherné památky a představa projet alespoň kus tohoto božského koutu světa na motorce musí udělat radost nejednomu motorkáři. Jižní Amerika byla tedy schválena, do party přibíráme Romana, později Míru a Štěpánku. V následujících týdnech probíhá příprava na cestu, vyřizování dokladů, výroba přepravních beden, každý z nás má něco na starosti. Motocykly procházejí důkladným servisem, úpravou některých věcí a celkovou kontrolou. Když je všechno téměř připraveno, přišla rána pod pás. Návštěva pohotovosti a následná rychlá operace mého slepého střeva. Vidina cesty se mi rozplynula. Ostatní ale naštěstí rozhodli, že se výprava přesune na pozdější termín. To mě potěšilo a pomohlo v uzdravování. Kucí, díky!

Konečně

Krátce před odletem balíme motocykly do předem připravených beden. S sebou bereme vše, co se může hodit. Každá z beden má lehce pod 500 kilogramů. Následuje přeprava strojů na letiště a cesta může začít. Na poslední chvíli ještě musíme s Mírou rozdělat bedny a vyndat kartuše s plynem, které nejsou povoleny pro leteckou přepravu.

Santiago de Chile

Po úspěšném přistání jdeme na rychlou snídani a hurá vyzvednout své miláčky. Všichni jsme zvědavi, zda jsou na místě a v jakém stavu. Hlavou se mi honí různé představy, kdyby se něco přihodilo… Vše je v pořádku. Hurá! Rychlé papírování, placení, vybalení mazlíčků a cesta může začít!

Naše trasa vede přes vrcholky And směrem do Argentiny. Krajina je nádherná, trasu lemují zasněžené vrcholky hor. Kocháme se a spouště fotoaparátů vesele cvakají. Cesta je pohodová, nikam nespěcháme. Nocujeme nedaleko chilsko-argentinských hranic. Přejezd hranic probíhá v klidu a bez zbytečných komplikací. Jen trochu bojujeme s vyplňováním celních dokladů, protože španělština nepatří mezi naše nejsilnější stránky. Naštěstí nám pomáhá jedna z místních dívek s překladem do angličtiny. Po nějaké době máme vyhráno a můžeme pokračovat. Na jedné ze zastávek Míra nedošlápne a kácí se k zemi jak podťatý, ale naštěstí bez následků. První dny ukusujeme kilometry směrem k Mendoze, městu považovanému za srdce vinařské oblasti. Škoda, že mi víno nic neříká. Dorážíme do San Juanu, kde měníme peníze a sháníme bomby do vařiče, které jsme na poslední chvíli museli s Mírou vyndat z beden. Robert si kupuje spodní prádlo a následně se s ním taky předvádí.

Obrovské vzdálenosti a nudné rovné úseky nás dostávají z motorkářské kondice. Venku je vedro jak v pekle nad kotlem. Po pár dnech výpravy dostávám pojeb za krásné počasí. Sliboval jsem klukům zimu a zatím nic. Jsem kabrňák a jedu v goretexu, Roman drží basu a jede v něm také. Kdyby bylo nejhůř, máme termo od Restlessu a pro sichr ještě Coldkillers. Robert je „rozhodně pro bezpečnost motorkářů“ a sundavá, co se dá, takže ve finále jezdí jen v džínách a košili. Místo zimy přijdou na řadu komáři. Ti šmejdi mají stejnou povahu jako komáři v Rusku. Bez zábran se do nás pouštějí, ještě štěstí, že se s nima druhý den loučíme. Štěpa mě obtěžuje řečmi, jak ji bolí zadek, fakt paráda. Na motorce neseděla několik let a teď si bude stěžovat. Marně jí vysvětluju, že to na BMW není možný, nakonec dokazuju svou dobrotu a půjčuju jí erární nafukovací polštářek. Kdybych tušil, že mi ho za pár dní svou zadnicí prošoupe, tak bych jí ho nikdy nepůjčil. Na čem budu usínat?

San Salvador de Jujuy – na toto městečko asi nikdy nezapomenu. Odehrál se zde pěkný trapas. Někteří členové naší výpravy se pokusili vzít či vyměnit hotelové ručníky, ale než jsme stačili odjet, tak za námi vyběhla recepční a dožadovala se vrácení chybějících ručníků. A tak před hotelem na chodníku začala za přítomnosti místních nechtěná reorganizace našich zavazadel.

Na severu Argentiny začíná být krajina vyprahlejší, ale jinak mnohem zajímavější. Okolní kopce jsou suché a vyfoukané od větru. Po několika kilometrech se objevuje nespočet vysokých kaktusů. Parkujeme stroje u krajnice, abychom se pokochali okolní krásou a odlišnou barevností místních kopců.

Zemědělství pomalu ustupuje a místní se zabývají chovem ovcí, lam a koz. Někteří ořou ještě klasickým způsobem, tj. pluhem. Nadmořská výška se šplhá ke 4000 metrům nad mořem, před námi je konečně Bolívie! Těsně před hranicemi tankujeme a doháníme zanedbanou aklimatizaci. Nakonec se rozhodujeme překročit hranice do vytoužené země ještě v odpoledních hodinách. Opět nastává uřednický boj a hon za razítky. Roman se snaží navázat „spojení“ s místní dívkou pracující na celnici (na místní poměry pěkná ženská, ale nějak se mu nezadařilo). Ještěže nás pustila dál.

Welcome in Bolivia

Vítá nás Villazón, první příhraniční městěčko. Čas jako by se tady zastavil. Místní trhovci – připomínající naše vietnamské obchodníky – prodávají zboží z přeminulých časů. Dojem hodně smíšený. Sortiment byl různorodý, od nesmrtelných digitálek až po neodmyslitelnou bolivijskou „koku“. Ale naší hlavní zastávkou je městečko Tupiza. Okolí je obklopené úžasnou krajinou duhových skal, hor, kopců, ale také kaňonů. Kopce mají nádech červené barvy. Pozorujeme nespočet skalních formací, hlubokých roklin a několik kaktusových lesů. Již samotný příjezd do této oblasti ledacos napověděl. Během prvních dvou dnů podnikáme výlety po okolí. Jízda kaňonem, šotolinové cesty stoupající klikatou silnicí téměř k mrakům. Ne nadarmo je Bolívie nazývána jihoamerickým Tibetem. Rozkládá se přes nejširší část And a může se pochlubit celou škálou klimatických pásů – od mlžných pralesů přes solné pláně až po zasněžené vrcholky, zkrátka patří mezi nejvyšší, nejdrsnější a nejizolovanější země na celé západní polokouli.

Jihozápadní okruh Bolívií

Kluci zůstávají v Tupize a já se Štěpánkou jedeme okruh jihozápadní Bolívií. Protože musím myslet na svůj pooperační stav a nepřivodit si zbytečné komplikace, necháváme Báwo stát a volíme jízdu Jeepem. Na motorce by byla jízda určitě zajímavější, ale také mnohem náročnější. V této oblasti je krajina surealistická, téměř bez stromů a tvořená jen táhlými kopci a sopkami. Nadmořská výška se pohybuje těsně pod hranicí 5000 m n. m. Vzduch je chladný, fotíme se u průzračně modrých lagun se spoustou plameňáků. Což teprve taková Laguna Verde? Vzhlížíme vzhůru k nadherným vulkánům, mezi nejznámější bezesporu patří vulkán Licancabur s majestátní výškou 5916 m n. m. Ale ani gejzír s bublajícím bahnem a sirným zápachem není k zahození.

Mezitím, co jsme si užívali přírodních krás, kluci řádili na motorkách po okolí. Na výletu do vesničky Atochasi dost „užili“, od vyčerpávajícího off-roadu až po přenášení motorek přes obrovské balvany, a tak díky této zkušenosti bylo rozhodnuto o dalším přesunu.

Přesun z Tupizy do Uyuni

Rada starších se rozhodla pro jízdu vlakem. Především kvůli úspoře času, šetření strojů, ale také našich sil. Už samotné pořizování lístků na vlak bylo velkým zážitkem. Člověk měl pocit, že se vrátil o několik let zpátky. Desítky čekajících a jeden úředník s počítačem, tak vypadala situace na stanici. Bohužel ne na všechny se dostane, pak nezbývá nic jiného než čekat a čekat. Po přibližně třech hodinách máme lístky na vlak do Uyuni. V podvečerních hodinách naložíme motorky do nákladového vagonu. Nemáme moc času, a tak kurtujeme motorky ve spěchu. Honem se posadit a tradá… Jízda v hromadném vagonu byla hodně pestrá. Po hodině jízdy bolivijským „TGV“ se začal šířit neskutečný smrad, lidé spí na i zemi, prostě zajímavá atmosféra. Po příjezdu do Uyuni zjištujeme, že rychlé kurtovaní neprošlo bez následků. Robertova motorka se přitulila k té mé a výsledkem byl odřený padací rám a kufr. Mírova motorka se odvázala ještě víc a lehla si pod Romanovu. Při té příležitosti mu lehce rozevřela boční kufr.

Salar de Uyuni

Úspěšný příjezd vlakem do městěčka Uyuni. Odtud máme namířeno na největší solnou plochu na světě o rozloze téměř 12 000 km2. Jízda po solné pláni je opravdovým zážitkem. Kontrolujeme podklad a postupně zrychlujeme. Cestovní tempo si držíme nad sto kilometrů za hodinu, což je na bolivijské poměry dost slušná rychlost. Dostavuje se pocit blaha a uspokojení. První zastávkou je solný hotel a nedaleký ostrůvek s vlajkami od turistů. Nemůžeme zůstat pozadu a připevňujeme mezi ostatní i českou. Naše vlajka nepatří mezi největší, ale příště to určitě napravíme! Opět pár fotek pro média a hurá dál. Po téměř hodinové jízdě po solné pláni nás vítá Isla Pescado, ostrov posetý kaktusy. Je to nádhera. Přibližně dva kilometry za Uyuni navštěvujeme Cementerio de trenes (hřbitov vlaků). Desítky parních lokomotiv, tuny železa. Železniční doprava tady byla hodně rozšířená, ale časy se mění…

Z Uyuni do Orura

Po zábavné a hlavně úspěšné cestě vlakem přišlo další rozhodnutí – dáme si to znovu, tentokrát z Uyuni do Orura. Místní silnice totiž nejsou v nejlepší kondici. Po neblahých zkušenostech z minulé jízdy jsme si koupili lístky v předstihu a hlavně do lepší třídy. Odjezd byl až kolem půlnoci, a tak trávíme večer na nádraží hraním kulečníku a popíjením horkých nápojů. Venku lehce přituhuje. Na kurtování motorek jsme nyní lépe připraveni. Samotné cestování bylo výborné, luxusní třída nabízela polštáře a deky, společnou televizi a ráno vlakový stevard roznášel čaj nebo kávu a sušenky v pěkných taštičkách. Opravdu velké překvapení! Místní „TGV“ si zaslouží pochvalu. Oruro, vykládáme nepoškozené a nepopadané motorky. Kontrolujeme vzorky pneumatik a u některých strojů prověřujeme rosící se kardany. Mezitím si kluci dávají místní baštu. Pak už vzhůru do La Pazu. Jízda po asfaltu je velice příjemná.

La Paz

Chaos, hluk a smog. Tak se dá popsat největší bolivijské město La Paz ležící ve vysokohorské roklině. Nadmořská výška se pohybuje od 3640 m n. m. až do úctihodných 4960 m n. m. Již samotný příjezd do města je zážitkem. Doprava ve všední den je skutečným oříškem, nekonečné kolony mikrobusů, stovky řvoucích nahaněčů, zástupy lidí. Po několika strávených dnech v La Pazu si pomalu zvykám. Bohužel si nemohu zvyknout na nepříjemné střevní potíže. Nakonec nejsem sám.

Pár dní v La Pazu musíme nějak využít. Roman s Robertem jdou navštívit místní věznici. , protože se V v průvodci se dočetli o možnosti návštěvy za mírný poplatek. Stačí si najít nějakého průvodce, říci jméno vezně vězně a tradá… Bohužel se jim to nepodařilo. Míra hrál hru, kdo bude rychlejší. Nevím, zda vyhrál on, nebo jeho střeva, ale každopádně to bylo zajímavé. Já na tom byl o trochu lépe, tak jsem mohl vyrazit se Štěpou na výlet do měsíčního Měsíčního údolí.

Měsíční údolí se nachází na jihu města, přibližně 10 km z od centra. Procházíme spíše kaňonem než údolím erodovaných  pískovcových věží a útesů. Začíná být úmorné vedro. Motorkářské oblečení je sice fajn, ale na parném sluníčku nic moc. Fotíme, natáčíme a hurá pryč… než chytnu vlka!

Neúspěšné hledání nejvýše položené sjezdovky na světě

Ráno jsme se rozdělujeme s klukamaili. Já se Štěpánkou chceme navštívit nejvýše položenou sjezdovku na světě. Ta se, která má nacházet být na svahu Chacaltaya v úctihodné výšce od 5320 do 4900 m. n. m.  Říká seVšichni tvrdí, že tato sjezdovka je pouze pro velké nadšence. P, protože po pár sjezdech lidé nabírají začnou mít kyslíkový dluhdeficit. I přesto, že se sjezdovka nachází pouhých 35 km od města La Paz, nemůžeme ji nalézt. Místní buď nevědí, a ti kteří jako by věděli,nebo nás stejně pošlou jinam…

Chvíli jezdíme tam a zpět, ale bez kloudného výsledku. Nakonec směřujeme k jezeru Titicaca. Cestou jedeme podél nádherných vrcholků a naší cílovu zastávkou je Sorata, která je nazývána bolivijským klenotem. Malebná vesnička je položena ve výšce téměř 2700 m . n . m. a již samotný příjezd je radostí pro motorkáře radostí. Hodně klikatá silnice Silnice se klikatí podél krásných vrcholků Ancohuma a Illampu, které jsou téměř celý rok pod sněhem. Cestou děláme hodně zastávek na focení. Při jedné z těchto zastávek potkáváme stařičký pár a po mezinárodní konverzaci na vysoké úrovni se dovídáme, že chodí pěšky na trh do Soraty. Když si představím, že jsme je potkali dobrých 15 km vzdušnou čarou od zmiňované vesnice, smekám před nimi klobouk. K tomu se musí ještě přičíst to pekelné převýšení. Po nádherně strávenem stráveném dni za řidítky, obklopeni úžasnou krajinou, přijíždíme zpět do našeho hotelu v La Pazu. Nakonec se dovídáme, že kluciOd kluků se dovídáme, že jeli také hledat sjezdovku také, ale dopadli stejně jako my jen s tím rozdílem, že nedojeli až do Soraty nedojeli.

Přišel čas na další přesun

Kluci se nevzdávají myšlenky nechtějí odjet z La Pazu, aniž by neviděli vysněnou sjezdovku.

Během dopoledne vyrážejí na výlet, který konečně dopadl uspěšně úspěšně, a vysněná sjezdovka byla nalezena. Dostalo se jimByli na vrcholu blaha a řádného uspokojení. Samotná Už samotná jízda po krkolomné silnici byla prý bylataké zážitkem.

Naše pořádně naložené GSo směřuje opět stejnou cestou k jezeru Titicaca, ale s tím rozdílem, že nejedeme do Soraty, ale do Peru. Jízda podél nejvýše položeného splavného jezera na světě v nás vyvolává nezapomenutelné zážitky. Vždyť samotná nadmořská výška jezera – 3820 m. n . m. – budí vzbuzuje nádherný pocit. Jezero roztažené přes bolivijsko – -peruánskou hranici má rozlohu téměř přes 8540 8000 metrů čtverečních.

Copacabana

Naloďujeme se na primitivní přívoz a přeplouváme úžinu. Zhruba po 8 osmi minutách plavby se vyloďujeme na druhém břehu, odkud je to jen malý kus do městěčka městečka Copacabana. Toto městečko, které je známoproslulo především svou katedrálou s nezapomenutelným  výhledem. Přišel čas odpočinku, a tak si zde dáváme místní rybku jako před čtyřmi roky.

Hranice Bolívie – Peru

Přejezd bolivijsko – -peruanské peruánské hranice zvládáme v celku dobře a bez zbytečných komplikací. Necháváme si potvrdit pasy, karnet a hurá do vnitrozemí. Celníci nám přejí štastnou cestu a my můžeme pokračovat již po Peruánském peruánském uzemíúzemí.

Do městěčka Puno přijíždíme v podvečerních hodinách. Následující den podnikáme výlet na plovoucí ostrovy. Jedná se spíše o komerční atrakci, ale myslím si, že za vidění rozhodně stojí. Ostrovy jsou sestavovány sestaveny z mnoha vrstev rákosu, které odspoda uhnívají, a proto musí být shora opět nahrazovány. Na těchto plovoucích ostrovech žije přibližně 300 lidí. Movitější rodiny zde mají televizi, dvd DVD přehrávač a v neposlední řadě solární panel na dobíjení. Tato kombinace s rákosem působí hodně rozhodně zajímavě. Jinak z rákosu zde tady naleznete téměř vše (lodě, obydlí, různé přístřešky atd.). Oblečení mMístních je samozřejmně formou jsou většinou oblečeni do krojů.

Zbytek výpravy přijíždí do Puna v podvečerních hodinách do Puna. Ráno se opět rozdělujeme. Kluci jdou navštívit plovoucí ostrovy a my směřujeme do říše Inků – města Cusca. Cestou kontroluju rosící se kardan. Pocit né zrovna, nemám z toho zrovna nejpříjemnější pocit. Věřím Ale věřím v GS, a tak pokračujeme dál. Cusco je jedním z nejoblíbenějších cílů Jižní Ameriky. Je, a to díky svénejen pro svou poloze polohu uprostřed And, ale především díky blízkosti Incké incké stezky a ztraceného inckého města Machu Picchu.

Cusco a Machu Picchu

Nádherné stavby v koloniálním stylu, majestátní katedrály a kostely, tak se dá nazvat charakterizovat město Cusco. Historie je na vás dýchne na každém kroku. Dáváme se do řeči s  motorkářem, který jede z Aljašky do Ushuaii. Z, zkrátka od severu k  jihu, a mě nezbývá nežjá mu jen tiše závidětzávidím.

Z Cusca se přesouváme do vesničky Ollantaytambo, odkud musíme pouze jet vlakem. Volím záhadně záhadnou cestu, kterou jsem ani nechtěl. Jtakže se nám jízda se nám protáhla minimálně o dvě hodiny. Pokračujeme zkratkou - – prodlužovačkou po šotolinové cestě. Za téměř celý dlouhý úsek potkáme jen čtyři místní a několik psů trhačů, kterým se evidentně zalíbilo evidentně naše přední kolo nebo a mé špinavé boty. V Ollantaytambu kupujeme lístky na vlak.

Machu Picchu patří mezi nejznámější a nejvelkolepější archeologická sidliště sídliště kontinentu. Jsou dvě možnosti, jak se dostat nahoru. První možností je jízda autobusem až téměř k hlavnímu vchodu a, druhou možností je jít pěšky. Roman, Robert a Míra vyráží vyrážejí pěšmo, já se Štěpou volíme variantu busem. Alespoň jsme budeme na prohlídku majestátního díla svěží a nehoní nás plíce nenecháme někde vzadu

Prohlídka nám zabere celý den… Sedím téměř hodiny na jednom místě, abych udělal vysněný snímek bez mráčků, ale po opravdu dlouhém čekaní čekání přichází nakonec déšť. Má veškerá snaha byla fuč k ničemu a Štěpa si ze mě dělala stále legracisrandu.

Den pokut

Bohužel čas je neúprosný, a tak musíme zvolit trochu jinou cestu, než byla původně v plánu. Náš nový kurs kurz směřuje nyní vede k Nazce a dále podél pobřeží k Limě.

Za řidítky sedíme od rána do večera. Den blbec! Jako první platí pokutu Robert s Mírou, dalším adeptem byl Roman. Měl platit pokutu za předjíždění, bohužel muži zákona již neviděli, že byl vytlačován autobusem. Nakonec to nějak zahráváme na malou částku a dvě krabičky cigaret nejmenované značky.

Nakonec přišla řada i na mě. Bohužel nevím přesně za co. Připravuji si 5 USDpětidolarovku a krásně ji balím. Když ji podávám četníkovi, je vidět pouze 5tka, on takže si chudák asi bohuželasi myslí, že tam bude ještě někde nula. Nebyla. Metelesku blesku, sedáme na stroje a hurá pryč.

Netrvalo Netrvá dlouho a opět stojíme. Roman je pokutován za to, že nejel za mnou, ale tak, jak by se jezdit mělo. Cik cak. Čas letí a nechceme déle čekat … Roman opět platí.

Čas loučení

Nedaleko Ekvádorských ekvádorských hranic se loučíme. Kluci jedou do Guayquilu a já se Štěpánkou míříme do Quita. Přejeme si štastnou cestu a brzy na shledanou v rodné hroudě. Během odpoledne se přesouváme k hranicím. Peruánsko – -ekvádorská hranice je klidná a pohodová. Vše probíhá hladce a klidně., Ne ne nadarmo se o tomto přechodu tradujeříká, že patří mezi ty pohodovébezproblémové. Ve večerních hodinách se ubytováváme v Ekvádoru.

První kilometry ukusujeme směrem na Loju. Ekvádorské cesty jsou opravdu hrozné. D, díry jsou samozřejmostí. C, cestovní tempo hodně kleslopomalé. Když pojedu rychle mohu něco zničit a to by nebylo nejlepší řešeníRychle se nedá jet, proto. Volím volím variantu klidné a bezpečné jízdy. Ptáme se na vzdálenosti. M, ale místní vám spíše řeknou čas než kilometry. Vzdálenost 200 km jedete klidně šest hodin. Veškeré, plánovaání kilomterů kilometrů nepřipadá nepřichází v úvahu.

Z děravé silnice typu ementál se přesouváme na silnici šotolinovou. To by nám ani tak nevadilo, ale k tomu všemu začalo začíná pršet. Sjízdnost cesty byla místy komplikovaná . a Následující následující den nebyl o mnoho moc lepší. , Kk Ekvádorskému ekvádorskému ementálu se přidala ještě mlha. Kdyby mlha netrvala nebyla většinu dne a teplota nebyla kolem 5ti stupňů, tak by se jelo mnohem líp. Naše tempo bylo vražedné. M, maximální rychlost se pohybovala kolem 30 KMkm/h.

Baňos

Konečně přijíždíme do vytoužené Riobamby. Vytoužené proto, že cesta trvala opravdu dlouho. Hodláme zde načerpat dostatek sil a uskutečnit pár výletů do okolí. V plánu máme např. návštěvu městečka Baňos. Toto městěčko, které je známo svým příjemným klimatem, krásou zelených hor a v neposlední řadě je vstupní branou do džungle. My se rRozhodli jsme se pro návštěvu nejznámějších termálních lázní u vodopádu Piscina de La la Virgen. Bohužel naší náš výletpříjezdovou cestu do Baňos zkomplikovalo špatné počasí a řádění vulkánu Tungurahua, které strhlo příjezdovou cestu. Naše touha byla obrovskáAle protože jsme lázně toužili vidět, a tak volíme příjezd do města ze severní strany. Cesta byla mnohem delší, ale zážitek za to určitě stálstál. Nedaleko města pozorujeme ještě doutnající vulkán.

Koupel v termálech byla velice příjemná.

GPSka ukazuje směr Qutito. Náš směr vede, jedeme do hlavního města Ekvádoru. Máme Protože máme trochu času navíc a tak, si zajiždíme zajíždíme si do národního Národního parku Cotopaxi. Tento národní park, který údajně patří mezi nejnavštěvovanější.  Bohužel počasí Počasí nám bohužel moc nepřeje, a tak jsme rádi, když vidíme spatříme alespoň vrchol vulkánu sopky Cotopaxi ve výšce 5897 m. n. m.

The middle of the world

Příjezdová cesta do hlavního města Quita je více než dobrá. Prvotřídní asfalt, dostatek ukazatelů. P, po ementálu ani památky. Přichází pocit blaha a uspokojení. Ano, jsme v cíli, ale na druhou stranu vše končí. Konec naší cesty, konec zážitků, konec latinské Latinské americeAmeriky. Během následujících dní podnikáme výlet do Otavala, kde nakupujeme pořizujeme nějaké drobnosti z místní produkce. Na rozloučenou s Ekvádorem navštěvujeme La Mitad del Mundo. Ano nacházíme se uprostřed světa! Vítejte na rovníku! GPSka ukazuje správně N 00o00.000

Rád bych na tomto místě poděkoval všem, kteří nám drželi palce, pomáhali před cestou, během cesty a všem členům naší výpravy.

info:

Během celé cesty jsme projeli tyto země: Chile, Argentinu, Bolívii, Peru a Ekvádor. Ujetá vzdálenost se pohybovala kolem 9.000 KMkm. Jediný problém s motocykly byl s vůlí na zadním kole a rosícím se kardanem. Pády převážně na místě. Během naší cesty jsem zaznamenal dvě dopravní nehody. Když k tomu, ale musím zdůrazním připomenout zcela odlišný způsob jízdy (bez blinkrů, v noci jízdu na obrysová světla, neustále troubení), takže je to výsledek je vlastně hodně dost dobrý.

A vybavení? Výrobky Lojzo splnily své naše očekávaníočekávání. Pneumatiky Mitas hodně překvapily – především zadní pneumatika. Olej Motorex se choval dobře a v motoru boxer se mu evidentně líbilo. Píchlé pneu? S Ultrasealem o ničem nevím. Rukavice Polednik – pohoda na cestách. Restless – hodně dobrá věc pro motorkáře. Knox – ochranná vesta, naštěstí nebylao nutnost nutný ji testovat v praxi, GPSka Garmin – víc než jen navigace…

Tomáš Špaček děkuje těmto partnerům a sponzorům:

CAR SERVIS, CZECHOBAL, HORTUS – SERVIS, LOJZO, CONSYGEN CZ – ULTRASEAL, RESTLESS, AMOS – TYPOGRAFICKÉ STUDIO, POLEDNIK,

MITAS, MOTOREX, GRAVE, GO – TRAVEL, MMB MOTOCYKLY MLADÁ BOLESLAV, SUVCAM, PICODAS PRAHA – GARMIN, GLOBERIDER.CZ, ĆESKÉ ČESKÉ MOTOCYKLOVÉ NOVINY, STŘIHOVÉ STUDIO P.E.P.A., MOTOHOUSE, MARIAS s.r.o., AUDITEL s.r.o., SVOJTKA & Co.

text:

Tomáš Špaček